Factory Racing Team

Novinky

Most 23.-24.8.2017

- No Comments -

Před podnikem standardně řešena technika – pro letošek je ta moje snad i zakletá.
Žluťák slíbil fungovat, ale po nastrojení – při poslední zkoušce před odjezdem se chyba vrátila. Dokončen tak rozdělaný Šmoula – a opět bude motokrosový způsob, tedy jezdit na otáčky podle ucha.

Z Plzně nás dorazilo do Mostu více, i když jsem s ohledem na pořadatelem upravenou cenu a moje pozvání očekával ještě hojnější účast. Ale zase se objevil i dlouholetý kamarád airbrusher Honza „Mršťa“.
Ani po letech nezměnil přístup k životu, což potvrdil názvem teamu Bukake Racing…:D!
Brácha David s Radkem, Jirkou a Petrem postavili standardní SBK team Motoracing Plzeň. Další team také SBK postavil Filip K….ad.. Pořadatel naplnil všechny skupiny – čeká nás užít si vééélikou parádu.
První večer se zabydlíme. Pak následuje postupné setkání s kamarády/kamarádkami, povídání, další seznamování, a u nás odrostlejších také připomínání který, je kdo …atd.. Zajímavé, že holky se nezapomínají – což znamená jediné – od WM jsou kočky jedna jako druhá nezapomenutelné :D!

Ráno po chladné noci nastává první den jezdění s finálovými krátkými závody v závěru dne. Zde se v rámci instruktorské funkce věnuje každý z našeho teamu zájemcům přímo, ale také ostatním nepřímo – v rámci pohybu po depu. Ondrovi J. z Kladna se objeví závada velmi podobná závadě mého Žluťáka a Ondra otráven odjíždí.
Při vodění zjišťuji, že i ve skupině D bude v budoucnu vesta nutná nejen pro instruktora, ale i pro vedeného. Díky omezenému času na sebe, zanedbávám běžnou kontrolu stroje a také v jednom případě dojedu do depa již jen setrvačností, pro úplnou absenci paliva.

Den utekl jako voda a už jsou na řadě závody. Prvním je závod kategorie SSP.
Já se v instruktorské vestě stavím standardně dozadu do poslední řady asi 46. místo roštu s tím, že každého jezdce od zadu zkusím chvilku vést kupředu.
Po startu jedu plánovaně, postupuji pomalu kupředu tak, jak jsem měl v úmyslu. Postupně se dostávám vpřed, až za záda Ozzyho. Ozzy uzavírá skupinu asi 8 strojů jedoucích podobnou rychlostí – už velmi slušnou palici. Předjíždění už je obtížné – nastupuje tvrdé závodnické. Překonám Ozzáka náletem, tahám a připravuji se na dalšího. Pak nečekaně chybně zařadím – Ozzy jde ihned zpět přede mne. V další sérii zatáček jdu opět před něho, ale v dlouhé levé za cílovkou opět chybně podřadím a už tuším problém …….. před vracákem nenalézám nohou řadící páku = rychlá signalizace levou rukou vzhůru a uklizení se ihned mimo trať do trávy. Rychlý pohled vlevo = u řadičky se naštěstí i přes zalepení spoje pouze povolil šroub uchycení a řadička se svěsila. Dokodrcám do depa na II. rychlostní stupeň a musím honem najít externí ventilátor a chladit (116°C).
Z této příhody vyplývá zkušenost – v každém čase mezi jízdami neopomíjet kontrolovat šroubové spoje! (Což obvykle také činím, akorát nyní jsem při věnování se ostatním podcenil jinak běžně prováděnou kontrolu).

Souběžně se v závodě dostal do čela náš teamový kolega (instruktorského i endurančního teamu) Pieree Copa, v závěsu před Richardem Čápem a dalším z našeho teamu Michalem Parmou.
Pieree se utrhne, vytváří si dostatečný náskok, kdy nikým neohrožován míří k cíli. Je tady nájezd do posledního kola a na prvních dvou pozicích nuda – pouze o třetí se ještě může něco semlít. Jenomže….na Matador přijíždí jako první Richard Čáp, pak Michal —Parma…. Pieree nikde..?!
Pieree tak trochu zbytečně – z přemíry motivace – zahodil motorku z prvního místa ve vracáku způsobem, že poškodil také brzdovou pumpu.

V následujícím závodě litrů se moc pěkně prezentoval také další z Plzeňáků Martin Reš. Brácha David si šetřil ruku na zítřejší vytrvalostní závod a zde nenastoupil.

Další a mnohem více infarktový závod nám připraví společný závod holek, dvouválců, naháčů a dvoutaktů. Respektive vítězka kvalifikace Mařenka K..
Po odstartování závodu jí zhasíná motor. Do stojícího stroje vzápětí narazí dva stroje (dvouvál/naked) ze zadních řad – naštěstí již jen zbytkovou rychlostí (oba včas zaznamenali situaci a brzdili jako tramvajáci). V ten okamžik je na cílovce valná hromada všech tří.
Zbytek pole je naštěstí bezpečně míjí === ufff!!!
Oddech nás pamětníků byl na místě – při vzpomínce na podobnou situaci roku 2015 u německé agentury „Brusičů kolen“ mi běhá dodnes mráz po zádech!
Závod nakonec není zastaven – Mařenka za pomoci pořadatele a traťáků sbírá strojek. Poškození nevidí a tak vyráží jako poslední do závodu (oba zbylí končí a ke vší smůle si odnesli nějaké zranění = smůla).
Na čele se zatím usadily jiné dvě kočky – rivalky stejného jména. První pořadí drží Petra H. (Na vypůjčené Hondě CBR 600 RR vypadá tak nějak „hezčí“ :-D/nežli na svojí stále nemocné R6), sledovaná na druhém fleku jedoucí Petrou F. (na své R6).
Maruš se postupně propracovává polem kupředu. Tribuny obrazně řvou, když Mařenka každým kolem postupuje. Držím palce Petře F., které jsem se zatím nestihl instruktážně pověnovat, přestože plán byl (doženeme to na Slovači). Marně!
Mařenka stahuje Petru v každém kole a nakonec se dostává až na druhé místo.
V cíli první Petruška H. (CBR jí sluší), druhá Mařenka K. (také CBR) a třetí Petruška F. (R6). Být Mařenka alespoň křtěná jako Petra = tak tu máme Petří trio ;)!
Na dalším celkově 4. místě = véééliká radost našeho instruktorského teamu = Stáni Malina na splašené dvoutaktní 125ccm Arillia RS, jako vítěz kategorie „dvoutakt“,
Přitom táákhle malilinkatý kousíček od bedýnky celkové.

V kategorii Open se na čelo první řady dokázali postavit hned dva Plzeňáci Petr L. a Filip K..
Petr je motokrosař, kterého i s bráchou Davidem čas od času necháme sklouznout na svých peklo-strojích. On mimo motokros jezdí také jako spolujezdec kategorie sidecar-cross a s řidičem připravují další – pro změnu silniční – sidecar do závodu veteránů.
Prvním místem na roštu je Petr docela překvapen, že si moc neužívá ani načančanou mažoretku s deštníkem. Ono udílet tempo na čele není nic moc.
Od startu vyráží vpřed žlutá Kawasaki způsobem o třídu vyšší oproti zbytku pole. Dále se schyluje k souboji mezi Plzeňáky – druhým Petrem L. (na bráchově R1) a třetím Filipem K, (na CBR1000RR). Několik kol Petr udrží pořadí — pak náhle chybí v poli.
Naštěstí neupadl. Uvolnila se mu karbonová hadice sání, a protože hrozilo, že jí ztratí – odstoupil z dobře rozjetého závodu.

S večerem pozveme zájemce na instruktorskou konferenci do tiskového střediska.
S účastníky probereme ideální stopu a pak také způsob efektivní, rychlé a bezpečné jízdy.
I pro mne je zopakování si věcí vždy přínosem. S večerem následuje posezení a povídání v depu – pokud možno vždy obcházím co nejvíce účastníků. Richard B. stále hledá závadu jeho R6, stejně jako Filip Š. pro změnu u Kawasaki. Zvláště Filip má, co se týče spolehlivosti strojků, pech. Petruš H. je spokojená s výsledkem a objevuje se v dalších šatečkách, že bych jí skoro nepoznal.
I když nutno přiznat – mám jí raději rozevlátou a bez make-upu. Další Plzeňák Honza H. trochu skuhrá na hrudník (později se ukazuje, že má už nějaký čas zlomená žebra = ještě, že se o něho stará Hanička S.).
Někdy okolo jedné po půlnoci už směruji na spánek, ale znovu se zapovídám.

Noc už byla teplejší a ráno vypadá počasí dobře. Konkurence HB povolala zpět včera odjetého Karla P. jako posilu teamu a také z důvodu stávkujícího strojku Richarda B..
Dopoledne ještě trochu instruktařím a pak se jdu rozjet. Následuje polední pauza, kdy ale máme napilno. Oběd jednoduše nestíháme díky přípravě na start vytrvalostního závodu na 4 hodiny WME. Pieree naštěstí opravil strojek a pojedeme tak v teamové plné sestavě. Na start postavíme Pieree-a / konkurenční team SSP HP staví Richarda Č.. A tak klademe Pieree-ovi na srdce jako hlavní nenechat se zbytečně vyhecovat – včera se kvůli tomu zbytečně rozmázl.

START!
Po startu drží brácha David (kategorie SBK Motoracing Plzeň) celkově 2. místo. Po několika ostrých kolech mu odejde ruka a jede střídat.
Za to na 3. a 4. místě to bublá. První kolo projede na 3. Místě Richard Č. – HB těsně sledován naším Piereem. Ve druhém kole změna, kdy se náš Pieree dostal před Richarda. No – že by si ten počeštěný Talián vzal moje a Michalovo pokárání za včerejšek zrovna k srdci se říci nedá – vrrrr! A je tu třetí kolo závodu ……už je tu Pieree, ale kde je Richard…?!
O chvilku později je jasné, že tentokráte si vybral Černého Petra – „přemotivovánka“ Richard. Dozvídáme se, že pod Matadorem při snaze jít tvrdě na předjetí Pieree-a mu utekl předek a motorka se přes předek několikrát otočila pana-vorel. Doufám, že je alespoň Richard celý…!

O chvíli později zaznamenávám osamoceného rozcapeného sedícího Richarda Č. vzadu někde až u boxu č. 32.
Už na dálku nevypadá moc dobře. Rudý v obličeji, dýchá rychle po sobě – krátký mělký vysoko-frekvenční dech, oči a výraz – jako by byl mimo.
„Richarde, je Ti blbě…? Máš tlak za krkem?“
Jeho stav odpovídá tomu, že každým okamžikem omdlí. Co by bývalý záchranář ABA (1995) už předem přemýšlím, jak ho v případě odpadnutí znovu nahodím. Úderem na hrudní kost….atd..
On se naštěstí trochu vydýchal a začal komunikovat. Prý doběhl do depa s transpondérem, co by štafetovým kolíkem, v přílbě a moto-brnění.
Dokázal snad 1,5km určitě pod 4 minuty.
No — asi by koukal jako péro z gauče, až bych mu napálil do hrudní kosti a pak dostal ještě čamtáka při dalším oživování :-DDD! Ale nenechal bych ho přeci umřít, když si naše teamy jdou tak pěkně po krku :D!

Richardovým pádem získal náš team před HB náskok. Každopádně zkušenost říká – každý závod končí až v cíli. A do konce zbývají stále téměř celé 4 hodiny!
Počasí vypadá dobře. Pieree dokončil svoji první jízdu, Michal už to švihá po trati. Mne čeká třetí rozjížďka. Mezitím zjišťuji v depu, že se podařila umravnit R6-tka Richarda B. z HB.
Vystřídají se o ní kluci z konkurenčního teamu HB, včetně „běžce“ Richarda Č..
Konečně přišla řada také na mne. Jede se parádně – obsazenost závodu znamená, že se jede v podstatě stále mezi ostatními závodníky. Žádný osamělý vlk, ale pěkně ve smečce jiných vlků si jdeme obrazně po krku = to je bašta! Několikrát mne trochu vyděsí dva jezdci na naháčích – když přiletím zezadu dvojnásobnou rychlostí. Ale člověk s tím počítá – a každý se někdy učil. Třeba já se učím pořád :-D!
V jednom případě letím pod depem, na brzdy jdu pozdě, najíždím vlevo vedle soupeře – ten ale neúprosně směruje také do leva. To už jsem na samé levé části obrubníku = frrrrnk a cvrrrrnk! Vešel jsem se natěsno – to frrrnk byl tetelící se vzduch mezi těžítky řidítek míjejících se strojků / a to cvrrrrnk to byl soupeř !
Do trávy jsme v tomhle kalupu nemohl – a tak se za divočejší předjetí ihned omlouvám zdvihnutou rukou.
Ke konci jízdy mne na konci cílovky předjíždí Ráďa Š.. To mne trochu rozhodí. Snažím se mu to vrátit, ale jede jako z partesu. Postupujeme polem, předjíždíme řadu soupeřů, ale Ráďa jede hodně dobře, až docvakneme i Míru P..
Jede se mi dobře, ale už už si říkám, že docela dlouho. Sleduji boxovku a vidím ceduli BOX. Potvrzuji rukou. V následujícím kole na druhé potvrzení již ceduli nevidím – i když mi oči lezou z důlků.
No nic – i tak potvrdím střídání a na konci zajíždím do depa.
Bylo na čase, motor mi na boxovce začal kašlat, další kolo už bych bez paliva nedal.
My to tedy máme v teamu precizně vypočítané :-D, jen což!

Střídám za Pieree-a. Dozvídám se, že jsem zareagoval na ceduli BOX rukou až na druhý pokus, ale Kačka si neprávně vyložila nerovnostní vlnu na cílovce jako kývání hlavou ke střídání. A tak Pieree čekal na vystřídání o další cca 2 minuty déle (bez nahříváků). Trochu to narušilo pohodu teamu.
Nesměle se ptám Stání M. jaké jsem jezdil se Šmoulou časy (když jsem nedostal Ráďu).
Stání překvapí – vytáhne notes a hlásí kola: 1:47, 48, 47, 46, 47, 47, 46, 47… Ta holka je snad cifr-špión!
V tu rámu mi ale dala křídla orla! No – dobře, tak alespoň ramena přes celá záda :-D!
V depu pak jde taková řeč, že po Pieree-ovi prý už závod doklepne Michal.
Hned mi napadá, že mu asi těžko vydrží palivo na cca 70 minut. Ihned s Michalem domlouváme rozdělení času do konce. Zbude na mne větší díl – paráda! Michal už je na trati a já připraven.
Mezitím zjišťuji, že Ráďa Š. jede litra. Mimoto kluci s motocykly Suzuki Lubo, Dominik a Ota – účastníci konference a dalšího instruktorského napovídání mi hlásí, že díky využití získaných rad došli zlepšení pod 2:00. A tuším Ota snad dosáhl nejvyšší progrese, kdy šel v závodě až na 1:52 (z ůvodních 1:58) = moc pěkná práce za řidítky!
A vzdor vrozené skromnosti proč si nepřiznat také náš podíl – instruktorů :-D!

A už se schyluje k poslednímu střídání – Šmoula jen mne vidí ihned „vrtí výfukem“ a těší se na další souboje stejně jako já. Michal už je na boxovce.
Po předchozí jízdě jsem pozitivně naladěn a peláším jako zajíc s běhavkou. Během jízdy docvaknu také červenou R6 teamu HB a koukám, přílba/kombinéza – ano, je to Richard Č.. Oproti svojí CBR se stou R6 nějak plouží. Kecám – jede pěkně i po prodělaném saltu-mortále a skoro kolapsu vytrvalostního běžce = je to prďák!
Jdu před něho a po chvíli docvaknu také dvojku jiného našeho teamu FR – „malej a velkej“.
Klucka jsou pěkně rozjetí, ale to já také a tak jim oběma po pěkném vzájemném souboji ukážu šmoulův „elijášuv oheň“ z výfuku. Mám kluky ještě v zádech, když přiletím před vracák a tam jede pomalejší Mikita na R6. Hned mi proletí hlavou, že přijela na okruh také se svým čerstvým potomkem a tak na místo tvrdého předjetí volím tvrdé brzdy. Okamžitě mi z leva i zprava zachčí a okouří „malej a velkej“ – jdou rovnou také do Mikity.
Tááákhle by to tedy chlapci nešlo – topím pod kotlem. Jednoho dostanu, ale druhý Franda D. se snaží seč může. Kličkujeme mezi kolaři a nedáváme si nic zadarmo. V dalším kole zahajuji útok ve vracáku, letím plná 4-5, oba předjíždíme pomalejšího závodníka zleva i zprava—a plná 6 do dolíčku. Dostávám se o ½ motorky před Fandu a už je tak zatáčka moje. Na Matadoru se všímám žluté vlajky a tak zvolním – za dalším dojetým pomalejším soupeřem.

V hlavě mi vrtá, jestli už nebyla žlutá o věž dříve…a já jí v zápalu boje nepřehlédl. Fakt nevím. Na trať vyjíždí safety car. Ploužíme se ve vláčku několik kol = děláme na sebe se soupeří opičky. Pak si ale z nás udělá opičku jeden z jezdců asi v polovině vláčku.
Asi usoudil, že je třeba i na okruhu dodržovat bezpečnou vzdálenost a tak si nechá ujet před ním jedoucí polovinu jezdeckého pole tak o 100 – 150 metrů. Nic nedbá na soupeře najíždějící vedle a posunky se snažící přimět ho k dojetí první části jezdeckého pole. My jsme samozřejmě v té zadní polovině a samozřejmě nepochvalně prskáme, což je nám prdlačku platné. (Doufám, že to nebyl ten samý expert, který na Slovakia ringu předjel SC?!).

V následujícím kole konečně zajíždí SC „do nory“ a po projetí cílovky se opět začíná závodit.
Tedy – mělo by se až po protnutí cílové čáry – ovšem někteří jezdci mají jako by mezery ve vzdělání.
Na cílovce mi Fanda opět předjíždí a souboj pokračuje. Hledám, co na něho kde vymyslím – on jede pěkně, čistě a rychle. Trochu ho zlobím, strkám mu v zatáčkách kolo vedle, ale Fanda má nervy jak špagáty. Pak docvakneme kluka na litru. Ten sice nemá takové nálety do zatáček, ale přidává včas a dohání nájezdy výbornými výjezdy. Když už bych našel díru pro sebe (kam by se cyklista nevešel), překáží tam pro změnu Franta, který uvažuje podobně.
Co s tím? Holt musím cvaknout oba najednou v místě, kde toho máme všichni plné ruce. Blížíme se na Matador a vidím jak se Fanda připravuje na útok do vnitřní strany pravé zatáčky. Ihned se rozhoduji – jdu pozdě na brzdy a tvrdým náletem jsem vynesen vně až téměř k obrubníku. Ještě topím a dostáváme se všichni tři vedle sebe a já vzápětí o ½ motorky napřed jsem na řadě první pokládat do levé – ale bez nadjetí. Nakonec to není ani tak moc na pneumatiky jak jsem čekal, že bude. Konečně mám oba za sebou a mohu opět přikládat pod kotel podle libosti.

V závěru vytvoří tak trochu chaos dva/tři dojetí, ale rychlí, borci přede mnou. Když totiž vidí na časomíře cílové čáry 00:00 – zvolňují, aniž by viděli šachovnici. Koukám jako blázen – oni klidně zdraví, ale traťáci na věžích nic. Když vidím ze zadu řítícího se Fandu s dalšími – kašlu na ty zmatkaře přede mnou, topím také pořádně pod kotlem, jdu před ně a hrnu to do cíle.
Samozřejmě je šachovnice vyvěšena až po tomto kole. Nyní už si užiji zdravící kolo. Současně vidím, jak dávají ostatní najevo nevoli k těm dvěma/třem zmatkařům – posunky a klepáním na přílbu. Ti se ještě i čertí a tak si také přidám polínko.

Našemu teamu se podařilo ovládnout kategorii SSP. Paráádááá! Velmi dobrá práce celého teamu, včetně a hlavně holek řídících závod. Po závodě se samozřejmě jdeme se soupeři poplácat.
Fanda se řehtá na celé kolo, prý: „Tys to tam na Matadoru tomu litru natvrdo strčil, nedaroval ani centimetr/nepovolil a pak ve výjezdu si tak topil tak, že Ti šly plameny z výfuku“.
Mám z výsledku radost, ale více jak z výsledku mám radost z lidí a prožití/vnímání atmosféry = až do konce /// až do morku kostí.
Při vyhlášení držím podium, i přes cílenou palbu šumivého moku do a pod těžiště (nějakým pacholkem od konkurence :D). Já neměl k dispozici střelivo.
Při vrácení transpondéru mírně vyčiním Denise M.za to, že celý den neoblékla slušivé šatečky WM (Jen omotané kolem pasu – a taková pěkná holka). Potichu ušpitne, že prý nemá spod… (…právě proto je to ještě větší škoda ;D).
Takže lidi – zanedlouho se těšíme opět naviděnou .

Váš instruktorský team WM (a vidění podniku subjektivním pohledem Martina „Franky-ho“).

 

Rozhovor: Lukáš „cage“ Václavovič – Road racing premiéra

Lukáši startoval si poprvé, jaké jsou aktuální dojmy?

Zatím nemohu hodnotit s chladnou hlavou. Spoustu emocí pracuje, je to rychlé, obrovská divácká kulisa, člověk se nesmí nechat strhnout.

Dobře, co říkáš přímo na okruh? 

Byl jsem se tady podívat poprvé minulý týden, samozřejmě se tady nedá nic trénovat, ale chtěl jsem se porozhlídnout, co a jak. To, že se tady jedou pouze dvě rozjížďky a závod je nevýhoda právě pro nováčky. Věděl jsem, že na prvních 10 jezdců mít určitě nebudu, protože jsou tady po několikáté. Trať vypadá velice jednoduše, ale opak je pravdou, pokud chceš držet tempo, musíš vědět, kde brzdit a jak rychle projet zatáčku. Ideální stopa je jen jedna. Takže čas naskakuje.

 

Říkal jsi, diváků spousty, užíváš si to, nebo tě to spíše znervózňuje?

Určitě se mi to líbí, na dromu  na tolik diváků nejsme zvyklí. Rozdáváš podpisy, fotky. Samozřejmě máš pak chvíli, kdy se potřebuješ soustředit, takže je lepší jít třeba na chvíli stranou a koncentrovat se na jízdu.

Co organizace?

Nezaznamenal jsem během víkendu žádný problém. Pouze v technické části trati línala voda z vozovky, to mělo vliv i na mojí jízdu. Ale za to organizátoři nemohli.

Jak hodnotíš svoji jízdu?

Upřímně, mohl jsem tlačit víc, v mojí jízdě byly rezervy. Věděl jsem, že čas jde cca o dvě vteřiny posunout, ale v tom případě bych musel přijmout větší riziko pádu. Ve výsledku, jestli dojedu na 15tém, nebo 12tém místě mi moc netrápilo. Někdo si říká, že možná nemám srdce závodníka, ale je potřeba hodně trénovat, nic není hned. Pokud vše půjde jako do teď, budou peníze i čas na trénink, věřte, že o mně soupeři ještě uslyší!!   Jak říká jeden můj známý, kohout ještě nekokrhal 🙂

Takže příští rok zase Dymokury, nebo ještě něco navíc?

Určitě chci dále zlepšovat časy na dromech. Letos to i díky lidem, kteří mi podporují trochu šlo. Tím chci poděkovat partnerům: Agentura 4pro, road-fanatics.cz, extrem-poster.com. Ale většinu stejně táhnu sám.  Jinak Dymokury ano, zbytek je předčasný. Jak už jsem říkal, musí držet technika, být dostatek financí i času. Na přírodní okruhy je třeba mít strašně zkušeností a ty je potřeba i nadále sbírat. Do Hořic se určitě nechystám, jestli otázka směřovala tam.

Na závodech jsme tě jako jednoho z mála viděli s Airbag vestou, má to smysl?

Doufám, že to nikdy nezjistím! Ale každá věc, která ti může zachránit život, nebo omezit případná zranění, je podle mě dobrá věc. Zvlášť na přírodním okruhu, kde se nekloužeš příliš dlouho po asfaltu, jako třeba na dromu, ale naopak můžeš do něčeho snadno narazit. Jezdci by na tohle měli pamatovat. Navíc tahle vesta jako jedna z mála nechrání jen krční páteř, ale i žebra, pánev a kostrč. A vychází to na necelých 12 tis. Pokud někdo chce, rádi poradíme, už s tím jezdíme celou sezonu.

Poslední věc, čekají tě letos, popř. tým ještě nějaké závody?

Čekají nás dva agenturní cupy. Jeden 13-14.září v Mostě a druhý poslední víkend v září na Slovakia ringu. Jelikož jde o poslední závody, bude to taková rozlučka se sezonou, takže, kdo chce zažít „pořádný bordel“ ať se přijede podívat.

Lukáši díky, ať se daří.

Také díky.

Krátká bilance teamu FR MV 69 – před druhou polovinou seriálu WM ENDURANCE 2017

- No Comments -

Blíží se čtvrtý, předposlední, podnik seriálu vytrvalostních závodů Wildmotors Endurance 2017, který proběhne již příští 34. týden 2017 (23,- 24. srpna 2017) na okruhu v Mostě. V této chvíli se náš team ujal vedení v kategorii SSP – díky vítězství v letos nejnáročnějším podniku WD na 7 hodin. !
Je nám ctí, že se náš team současně prezentuje jako instruktorský a pro letošek jsme s pořadatelem Wildmotors „Jamesem Dexterem“ tak říkajíc jedna rodina.

Během podniků je naší prací věnovat se v případě zájmu všem účastníkům – ať již radou, pomocí (s nastavením, jízdní polohou, výbavou …ad.), instruktáží za sucha (také po večerech), instruktáží a voděním přímo v akci na trati (v jakékoli skupině) — prostě JSME TU PRO VÁS!

Váš instruktorský team VW (FR MV 69):
Michal „Pamič“ / Pierre „Copa“(copa deláte?) / autor Martin „Franky“
a dále je povinností alespoň zmínit také ostatní z teamu (Stáni „Malina“- zveitakt, Kačka „Pilsner“, Ruda „Noare“, Leni „HafHaf“, Jirka „Vlasatej“…).

Ani zbylé dva podniky nebudou žádná selánka. Bude to ještě pekelná bitva jako břitva. Nakonec – několik slov bilancujících stávající stav sestavených níže – by moho být vypovídajících !

PRVNÍ VYTRVALOSTNÍ PODNIK WILDMOTORS ENDURANCE – 14. 5. 2017 SLOVAKIARING

KRÁTKÝ REPORT Z VÍKENDOVÉHO SLOVAKIARINGU, viděný šmoulíma očima .
Letošní rok jsem měl v plánu věnovat se více lidem okolo motorek. A nabídka pořadatele Jamese na možnost instruktoraření přišla ve správný čas – do černého. Jako tradičně jsem půlil motor strojku asi tak „hodinu-a-půl“ před odjezdem, ale stihl jsem to a ještě jsem se domluvil, že cestou nakoupím a naberu do dodávky další – delší dobu odstavený – postarší strojek. Jenže člověk míní……..nakonec dorazím do depa s Fabií manželky a ve vleku neznámý strojek s tááákovouhle odpudivou vrstvou čtyřletého prachu. Pavouky jak holubí vejce nejen ve výfuku, ale úplně všude. Takže prvně umýt – díky teamu FR + Evičce. Nu a ono ejhle = ze Spiderbike-u se vyklubal Šmoulabike. Pak nezbytný servis a kontrola všech úchytů a spojů = to je také základ, nebýt nebezpečný sobě, ani druhým! A koncem soboty konečně na trať. Motorka nedotahuje kvalty = sjíždím přednastavit dvoutáhlový mechanismus a znovu na trať. Jenže ve druhém kole postrádám na konci cílovky řadící páku. Po pádech předchozího majitele se po několika přeřazeních odporoučela. Je to ale nějaký archaický model / nakonec bylo potřeba sestavit celé přepákování znovu z půjčených dílů (JEŠTĚ JEDNOU DÍKY VŠEM!).
To už se dostáváme do neděle. Zkouška na trati. Radost z jízdy vydržela dokonce už i tři kola a opět se propadá řadička – tentokrát praskla spojovací tyčka/jedno táhlo. Moje náhradní je příliš krátké = to bych mohl řadit spíše rukou. Jenže tady u WM se schází výborná parta lidí a tyčka potřebné délky se na zapůjčení také najde. No sestava přepákování je to ohromná – také počtem výrobců jednotlivých komponentů, ale funguje perfektně. Těsně před startem závodu endurance poslední zkouška na trati. Řazení funguje a nevadí už tolik ani nefunkční otáčkoměr. Euforie trvá 4 kola a…motor kašle v točkách a posléze zhasne. Pak se podaří odskákat na obslužku. Odmítám svozovou službu s tím, že dojedu na nízké obrátky. Samozřejmě, že ve II. tunelu motor definitivně zdechne. Tlačím „Šmoulu“ asi 400metrů k další věži traťáka a poprosím o svezení. Došel mi totiž benzín a do depa je ještě kurňa daleko.
A už je tu start závodu endurance na 4 hodiny.
Za náš team FR Team MV 69 startuje Pier. Po startu ještě vidíme, jak Piera zavírá Richard HB. Během závodu se posupně dostáváme zásluhou Piera a Michala na čelo. My se „Šmoulou“ jim to tak trochu kazíme a úmysl jet pravidelně 2:19 neplníme (stále je na ceduli 2:22). Po poradě s kluky rozhodnuto, že záhadný „šmoulí“ převod s rozetou 47 zubů nahradím v další části „více-zběsilou“ jízdou. Tam – kde jsem řadil dolů 3x – budu nyní řadit jen 2x a kde 2x = jen 1x, a když nebude zbytí, pak pomůžu motoru spojkou (tím se stala absence otáčkoměru nepodstatnou ).
Blíží se čas poslední výměny za mě se „Šmoulou“. Když vidím Piera jak nervózně kontroluje náskok na časomíře v kontextu okolnosti, že my se „Šmoulou“ budeme nasazeni proti konkurentovi z „Velkého-Světa“ (kterému jistě i otáčkoměr funguje ), s těžkým, ALE KURŇA TĚŽKÝM srdcem Pierovi navrhuji, ať tedy naposledy jede on. Ten to ovšem rezolutně zamítl. Teď už přeci vím, jak mám jet a časy 2:19 dám. Jedem přeci v teamu tři, proto pojede každý svůj díl. Také podpora a důvěra ostatních okolo teamu (zvláště pak koček) doplnila pozitivní energii = jooo, jasanka – žádnej strach! Když 2:19 / tak 2:19 = i kdybych měl Šmoulu tlačit!
A tlačil!
Tlačil jsem Šmoulu i stupačkami po zemi, samozřejmě s plným využíváním obrubníků /někdy i za = pocitově se dostavila lepší odezva z jízdy, už jsem si více věřil a také podle uchem odečítaného řevu motoru jsem kvalty nahoru řadil dříve / tzn. otáčky=rychlost z výjezdů byla vyšší.
JENŽE …v předposledním kole dojedu několik kolařů před vracákem, kteří jedou každý jinou stopu . Čekám s předjetím za zatáčkou. Ze zadu přijíždí a natlačí na vnitřek sponzory výrazně počmáraná kombinéza …JE TO V RITI !
Na 90% je mi jasné, že jsme se „Šmoulou“ vedení našeho teamu neudrželi. Aááále co = ještě nejsme v cíli = ťaháááj! A tak tahám za ten dlouhý sériový „přehmatávací“ Šmoulův plyn a jako kompenzaci udolám několik soupeřů. Jezdec HB je na delších úsecích stále vidět, což je nám už platné jako mrtvému hubertus. A máme tu šachovnici – jsme v cíli závodu!
Skoro se mi ani nechce na pit line boxu (malá dušička) a nejraději bych zatočil rovnou do depa – se ztratit/zakopat. Jsme ale se Šmoulou přivítáni úplně parádně! DÍKY LIDI, TEAME!!!
Prý jsme nakonec i se Šmoulou vyrobili strhující, až infarktový závěr závodu.
A TO BYL LETOS TEPRVE ZAČÁTEK – VIĎ ŠMOULO!

MOST 8. 6. 2017

Docela zajímavě proběhl druhý podnik seriálu Wildmotors Endurance na 4 hodiny 2017 ve čtvrtek 8. 6. 2017 v Mostě.
Nejprve jsem v předvečer rozebral strojek pro vypadávání elektické instalace. Nalezen překlesaný drát čtečky imobilizeru. Opraveno. A dále z důvodu vynechávání motoru ve 13-14 t. ot/min jsem za pomoci kamarádů pokračoval ráno výměnou také nádrže s čerpadlem, později jen čerpadlem, snímače polohy vačkového hřídele….ad. A po všech peripetiích se stav zhoršil a vynechávání se objevilo již v 10 t. ot/1min. . Přiblížil se čas závodu, ale i tak jsme ještě rozebrali cestovní CBR Tomáše, vydolovali jeho čtečku HISS, ale ani to nepomohlo.
Musel jsem klukům z teamu Pierrovi a Michalovi oznámit, že je to již jen na nich. To jsem ještě netušil, že také Pierr má nějaký problém se strojkem. Michal je vždy se vším hned hotový a ani tady nezklamal = „Tak se vystřídáme na mojí“.
„To jako, že mám jet na Tvojí čertvě vymazlené načančasné kolobrňdě…?! Ty, Michale, to nejde. To není žádá „pelešina“ a nerad bych jí ublížil. Vy to s Pierrem dáte sami = nejste žádná ořezávátka. To by bylo i hloupé jet zase na cizím strojku. Prostě můj nejede a tak nepojedu!“ Michal se ale nedal: „To tedy pojedeš a budeš startovat = už jsi oblečený, jedou se zahřívací kola, ať si to před startem alespoň trochu osaháš!“
Ten kluk je prostě Démon! A to jsem si myslel, že v našem teamu jsem největší poděs já . Ono je u našeho pidi-teamu hodně pěkné, jak všichni členové přistupují ke všemu hrozně zodpovědně (hlavně kočky a nejvíce blondýny na dvoutaktech /od Pierra!). Ta by mi snad i nabančila, když neposlechnu teamovou režii….
Vyzkouším stroječek ve warmap-u. Funguje moc pěkně, ale na řadu věcí nejsem zvyklý, třeba absenci zadní brzdy, skvělou přední brzdu, vyšší vůli na plynu, malou vzdálenost levé stupačky a délka kliky řadící páky (na moje „kopyto“), nutnost za všech okolností hlídat otáčkoměr, vysoká sériová řidítka….atd..
Máme tu čas startu – a já mám fakt startovat na Michalově krásce…?!!
Nádech, výdech…. Jsem dost nervózní – první start po letech se zařazeným rychlostním stupněm / startérem a spojkou.
Národní vlajka letí vzhůru – odstartováno – běžíme! Naskakuji a točím startér / až když vidím, že motor běží = vyrážím z 10. kvalifikační pozice a tahám za plyn. Start se mi celkem povedl. Dostávám se vpřed někam okolo 5 fleku / pak ještě prorazit skrumáží asi tak 4 000 ocelových motocyklových koní v retardéru, a začínáme jet. Během prvního kola dostávám od několika dalších strojků náklep, a hlava mi přepíná do modu JEĎ voe! Strojek peláší parádně a dostáváme se do tempa. Jedeme společně s Karlem „ChChups“, rozjíždíme se a dotahujeme ztracené pozice zpět. Už také hledám místo, kde zkusit zaútočit…ale Karel ukazuje nohou a posléze sjíždí.
Po cca 45 minutách se potkáváme s Kájou Pešků, několik kol pozávodíme. A už jsem s palivem také na huntě. Je čas střídat. Hurá – motorka je celá!
Přijedu do depa = a jsem znovu překvapen!
To byl pohled = 4 kočičandy seřazené za sebou s 5 litrovými konvemi paliva a Pierre řídící kadenci tankování ve stylu Formule 1 ! Na rozehřátém strojku mě tak ve stylu RYZÍ PLNOHODNOTNÉ ENDURANCE střídá Michal a po dotankování se s rozehřátým strojkem vrhá zpět do víru rozjetého závodu. Michal a následně Pierr odvádějí výbornou práci. Pierr se ve svojí rozjížďce „našel“ a stále zrychluje někam k 1:45 (my s Michalem 1:46). Čeho se ale nikdo z nás nevšiml bylo, že pořadím zamíchal Safety Car v rozjížďce Michala.
Před mojí rozjížďkou proběhne zrychlená příprava Michalova strojku. Také přezutí a celková kontrola. A už Pierr ukazuje na střídání. Do konce zbývá cca 70 minut. Michal se už cítí trochu unaven a tak volíme strategii – já vydržím co nejdéle (dokonce paliva = cca 48 minut) a Michal doklepne ten zbytek. Hurá na trať = a už to zase frčí! Zatímco já makám na trati – team horečnatě sleduje tabuli. Celý závod v podstatě válčíme s letos asi nejtvrdší konkurencí výborně připravenými Höegner Boys.
Celý náš team přímo bublá při vaření strategie konce závodu. Tím já ale nezatížen létám po trati – výprask mi nadělí Dominik Juda – nějakou dobu se ho držím jako klíště. Zjišťuji rozdíl v náletech do zatáček. Ke konci paliva se objeví také Honza Halbich. Je to paráda sledoval, jak se vyklání, jak do toho tlačí a jak rychle mi mizí v dáli (ten hošík, který si ještě v roce 2009 čerpal moudra on nás ). V době setkání na trati s Honzou H. jsem přehlédl patrně asi tak po sedmé teamovou tabuli BOX, kterou mávala blondýnečka Stáni „Malina“ tak vehementně, že tlaková vlna pravidelně porazila oba traťáky na boxovce. V té holce je šťáva ! Team totiž mezitím uvařil strategii ponechat posledních 45 minut Pierrovi – aby se pokusil udržet náš team před Höegner Boys. Já ale standardně dojedu palivo, potvrdím střídání a sjíždím. Střídáme se s Pierrem a následně dostávám svůj díl od křehké, oduševnělé, stydlivé Maliny – toho času ale rozjeté jako transkontinentální expres! Ještě, že jsem zvyklý z domova ženám neodmlouvat – jinak by mně jistě nabančila . Pierr jede pěkně a rychle – my sledujeme pořadí na obrazovce. Pierr se nakonec dostává opět před HG (menší propad vznikl při střídání / HB měli již vystřídáno). Náš team se raduje, ale já koukám na obrazovku = „Moc se neradujte – vždyť pole tohoto máme na HB ztrátu 1 kola..?!“ Jak je to možné, když se celý závod mydlíme okolo sebe (jednou oni, jednou my). Teprve nyní zjišťujeme, že k zamíchání pořadí přispěl Safety Car.
Nenaděláme nic – makej Pierre, závod končí až v cíli! Pierr se snažil všechna čest – dokonce v náklonu utrhl adhezi obou kol, ale podařilo se mu situaci zvládnout a při smýkání dostat motorku opět „na pneumatiky“ – uff, o fous vedle a nebyl výsledek žádný. Ve výsledku jsme si mohli svět prohlédnout z výšky třetího stupínku piedestálu vítězů, team HB byli druzí. NO – BUDE TO JEŠTĚ LETOS ZAJÍMAVÉ!

ZLATÝ HŘEB LETOŠNÍ SEZÓNY- Wildmotors Endurance na 7 hodin – z 2. 7. 2017

Patrně letos nejdelší vytrvalostní podnik 7 hodin WM Slovakiaring je za námi.
Našemu teamu s parťáky Michalem Parmou a Pierrem Coppa se podařilo v katergorii SSP – jak se u nás v Čechách říká, „vypálit všem rybník“ – urvat první místo!
Je také třeba ocenit řadou pomocníků a poděkovat všem fandů a fanynkám = byli jste skutečně skvělí a s takovou morální podporou se jede výborně.
Děkujeme! Cesta k výsledku nebyla zrovínka jednoduchá.
Mě se ani po výměně obou vstřikovacích lišt nepodařilo v týdnu před podnikem rozběhnout osvědčeného „Žluťáka 05“. Samozřejmě jsem průběžně sestavoval také „Šmoulu 04“.
Původní myšlenka byla připravit oba strojky do plnohodnotného stavu.
Přestože jsem u tohoto podniku vyjímečně nezačal s přípravou na poslední chvíli, skončil jsem s přípravou až za poslední chvílí = nééé za pět dvanáct, ale asi tak 24 hodin po „dvanácté“.
Úmysl dorazit na Slovač v pátek vzal za své již okolo poledního. Stále se něco nedařilo, pak se u lakýrníka nanašel/ztratil plast… přes snahu se mi nepovedlo u „Šmouly“ rozběhnout otáčkoměr ad.
Nic se nedařilo a nedařilo (přívěs s propadlou STK, teamové stany rozpůjčované…).
Nakládám a ve 23:00h. jsem připraven odejet. Po zralé úvaze a dopravním zpravodajství k D1 se rozhoduji vyrazit raději odpočatý v sobotu brzy ráno. Čas startu jsem nakonec ve 04:00h. nedal, a vyrazil jako „člověk“ v 08:00 …
To jsem ovšem netušil, že mezitím D1 zcela nepochopitelně, ignorantsky, zablokovala vojenská US kolona a vytvořila z D1 150-ti kilometrové parkoviště. Provést tohle první prázdninový den mohl jen totálně nesoudný člověk/instituce, a měli by za tuto diletantovinu zaplatit.
Díky tomu jsem na Slovakiaring dorazil v 17:45 (po 9,5 hodinách cesty!). V teamu již panovala obava – zda vůbec dorazím?! Jen Michal byl klidný, „řekl, že dorazí, tak dorazí – žádný strach“.
Po všech peripetiích jsem se rád ocitl zase mezi svými = míněno všemi účastníky, včetně teamu pořadatele WM, ale také členů tvrdé konkurence, nebo také motorkářů pokračujících na okružku Slovenskem, či také rodičů Kačky.
S večerem se také postupně přivítáme s ostatními, zatleskáme při vyhlášení úspěšným jedinců v prvním dnu krátkých závodů a táák. Přátelská setkání a pokec do pozdních hodin je vždy bezva. Třeba teamem, který postupně následující den dosáhne na vysoké ocenění udělované pouze mechanikům STS (strojní a traktorová stanice = to pro ty mladší kousky) – Kombajnéři!
K tomu názvu se ještě vrátím (Pandu a Lukýna jsem neviděl od loňska a Zuzku, tu snad celou věčnost).
Tradičně pokecáme s konkurenčními kluky z HB, Kopytovci a tak vůbec s každým, kdo si pokecat chce. Mimo to Dlouhý Johnny pošramotil strojek – vyšívá se na něm, což mi připomene úmysl osadit „Šmoulu“ hogo-fogo destičkami TTR.
Nyní ke změně názvu konkurenčního teamu na Kombajnéři. Panda Zimin utrpěl prasklinu výměníku chladiče oleje (řídkou to závadu). Nu a jiný výměník cestou nejmenšího odporu se svezl z domova na Slovensko současně, se součástkami na porouchaný kombajn – a to dokonce jen asi 50km od Slovakiaringu. Při vší smůle alespoň taková klika.
Nu, a narodil se tak team Kombajnéři!
Richard B. od konkurence HB mi ještě večer omylem nadělí desky na jiný model stroje, což zjistím až ráno po namontování. Ale prý to fakt nebylo schválně…jo, jo, jo…?! A tak si ráno dávám dvojí výměnu brzdových destiček. Na model „Šmoula“(s obyčejnou vidlicí a brzdiči) se tyto ultra desky vůbec nevyrábí. Proto beru obyčejné/ekonomické CRR – když už mám brzdy znovu rozebrané.
Prvně si tak „Šmoulu“ – po domácím znovu složení a vylepšení – vyzkouším, až ve warm-up-u.
A už tu máme čas startu. Na rošt se za náš team staví na start Pierre – 5. místo na roštu byla nakonec také jeho práce.
Prapor letí nahoru – START!
Pierre vyrazí jako „děs-běs“ rovnou na 1. místo! Závod se rozbíhá. Na nás se „Šmoulou“ přijde řada po Michalovi. Máme tak čas v poklidu odvzdušnit přední brzdu, přezout zadní pneu – po zahřívajících kolech trochu se trhající.
Počasí je takové neurčité, radar hlásí, že během dne sprchne. A tak připravuji také mokré obutí. Od počátku se držíme v čelní skupině (v SSP svádíme předpokládaný souboj s domácími GARO Racing a našimi Höegner Boys (dále jen GR a HB). Posléze se HB vyřazují z přímého souboje pádem jezdce Martina D.
Konečně přichází čas také na nás. Jízda probíhá – jak to říci – divně. V podstatě jedu většinu jízdy, jako bych byl na trati sám. Od poloviny jízdy mi kloužou po obou plexi kapky. Z počátku je vyvěšeno pyžamo jen na části tratí, ale postupně na celé. Snažím se i tak udržet tempo, i když ve vzduchu je cítit voda a v severovýchodní části trati již asfalt zčernal. Ubírám pokud možno méně, nežli ostatní a spoléhám na zadní vzorkovou D212. Ta mi to ke konci jízdy takovou nerozvážnost už trochu rozmlouvá kymácením ve výjezdech z pravých zatáček. Také smyk ihned na nájezdu a zatáčení do táhlé za prvním horizontem – mi na jistotě nepřidává. Naštěstí tu již je dvojí smluvený signál Box – sjíždím střídat. Pokračuje opět Pierre.
Po jízdě se do nádrže vejde překvapivě hodně paliva – plný sud (většinou obsahuje 15-16 litrů) a ještě hodně z další desítky…?!
Zatím držíme 2. místo SSP s nevelkým odstupem za GR. Obloha je stále taková nemastná/neslaná – zato vítr řádí. Posléze začíná výrazně kapat a jezdci zpomalují o více jak 10 vteřin na kolo. Okamžitě letím přezouvat za mokré. Pierre jezdí a nic negestikuluje. I tak jsme s Michalem na boxovce připraveni střídat oba – já se „Šmoulou“ na mokrých a Michal na suchých. Při čekání přijíždí střídat také Míra Polach (team pořadatele) na mokrých, které jsou na hadry. Současně sjíždí také Karel Pešků a mění motorku mokrou za suchou. Pak přijíždí Pierre a potvrzuje, že to není na mokré. Michal vyráží.
Někdy po odjetých 4,5 hodiny závodu přichází opět řada na nás se „Šmoulou“.
Jízda zpočátku probíhá opět nezáživně – ale pouze do doby, nežli mne na konci cílovky předjedou dvě motorky – hurááá! Už se s kým se rvát. BMW, které letělo nájezd do zatáčky po obrubníku, na přímý souboj nebude, ne néé = nějak více závodnější závodník, ale Panigale vypadá „dobře“. Topím pod kotlem, jdu do háku a čtu si jízdu kluka na Ducati.
Několik kol jedeme v závěsu. Kluk letí pěkně, vyklání a lehá si dost, včas topí pod kotlem – bezva.
Po první „robinsonovské“ jízdě začínám být spokojen. Jízda dostala šťávu. Dočetl jsem si stopu Ducati. Musím před něho – v části technických partiích je pomalejší a někde slabší na brzdy – už jsem se trochu rozjel a Ducati mi zdržuje. Začíná souboj. Vrčím mu za uchem, v nájezdech strkám kolo vedle soupeře a čekám na jeho chybu. Za dvojkou horizontem zahajuji útok na brzdy, následuje tvrdý nálet. Dojíždíme dva soupeře. Prvního dáváme oba ještě před nájezdem do pravé ukrutně táhlé. První soupeř se leká, když se mu Ducati objeví na vnitřku vpravo a uhýbá vlevo – jenže tam jsem zase já. Uhýbám mu až na obrubník a modlím se, aby nebyl „dlouhej“- přes to nezvolním. Jdu snadno před něho a v táhlé pravé topím pod kotlem a zleva vnějším obloukem táhlé pravé předjíždím Ducati. V překlápěcí levé jsem už vpředu, za zády druhého dojetého soupeře (Honda myslím). Směruji motorku do vracečky vedle Hondy na vnějšek vpravo. Ještě před brzdným bodem vracečky najednou …..bum, dostávám herdu do zadního kola. V tu ránu toho mám plné ruce, abych se vůbec vešel do vracáku. Ve výjezdu koukám nazpět – vypadá to, že jsou tam všichni tři – uff!
Držím pěkně vyšroubované tempo. A už je tu první signalizace Box, potvrzuji (v dalším kole sjíždět střídat). Najíždím do střídacího kola, podruhé potvrzuji střídání a…..motor kucká, dochází palivo!
Levou ruku – potvrzující střídání – okamžitě zvedám po polohy „problém“. Na konci cílovky hledám výjezd za svodidla, když ho najdu – motorka vrčí a tak znovu topím 3, 4, 5 najíždím za prvním horizontem do táhlé pravé a opět motor kucká a zhasíná. Signalizuji problém a setrvačností vyjíždím za druhým horizontem mimo trať přímo k svážejícímu vozíku. Jenže je již obsazen. Zakymácím s motorkou a motor opět naskočí. Veverčák na vozíku mi gesty prosí vzít transpondér. Beru a zkouším jet. Popojedu 50 metrů a motorka opět zhasne. Do depa zbývá cca 500-600 metrů. Ještě jednou ozkusím, ale již jen slíbuje a dost. Opřu vydechlý strojek o svodidlo a běžím do depa. O chvilku později mi jede naproti Michal na skútru. Jenže kouká tak intenzívně na trať, místo na cestu, že se málem vyválí, Doběhnu k němu, vrazím mu transpondéry a vracím se. Pak vidím, že se Michalovi skútr nechce rozjet, čoudí a zřejmě je uchlastaný. Prvně mi napadá, že takhle to do depa doběhnu rychleji, ale skútr se nakonec rozjede a já se vracím pro vydechnutého „Šmoulu“.
Nu a pěkně stylem „ANI PĚŠKY, ANI JÍZDOU“ se docrcáme do depa.
Věděli jsme, že jedeme s palivem hranu, ale až takovou hranu jsme nečekali. V depu se dozvídám, že od HB havaroval jejich pilíř Karel Pešků. V naší kategorii SSP pokračuje souboj o prvenství s favorizovaným domácími GR.
Po střídání Pierra za Michala jsme vedení o cca 40 vteřin. Jenže….na trať najíždí Safety Car a Michal se objevuje přímo za ním. Máme po náskoku. V této jízdě naše smůla vrcholí, protože při druhém Safety Car je Michal opět první za ním. To je pech.
Až po závodě se dozvídáme pointu druhého SC – byla vyvěšena žlutá vlajka. Michal na cílovce dojel pomalého jezdce, který na žlutou ještě zpomalil (jinak by stihli zařadit se před SC toho času teprve na výjezdu z boxu).
To, že se Michal následně objevil za SC jako první – vznikla tragikomickým chováním toho pomalejšího jezdce, kterého pomalá jízda za SC zřejmě nebavila a tak po chvíli PŘEDJÍŽDÍ SC!!! a jede si po svém – to se opravdu nevidí každý den.
Především jsme tímto postavením za SC podruhé ztratili potřebný čas. Blíží se poslední vrcholící část závodu pro team a nás se „Šmoulou“.
Pierr nervózně sleduje obrazovku, přešlapuje a pak se rozhoupe – obrací se na mne s tím, že náskok na GR máme velmi malý (cca 20 vteřin) a oni určitě nasadí na závěr toho nejrychlejšího. Je vidět, že Pierrovi hodně záleží na výsledku – když se rozhoupal přijít a požádat mne, zda bych mu tento svůj poslední díl závodu nepřenechal.
Že už „se našel“, rozjel se a jde mu to. „Nevadilo by Ti, kdybych….??!“ „Co Ti mám říci Pierre? Samozřejmě jet chci – nejsem tady na výletě – ale je zase fakt, že má-li team šanci zvítězit, pak musí být využity možnosti = jeď tedy Ty a snaž se!“
Z jedné stránky se člověku uleví – po sejmutí tíhy odpovědnosti „z hrbu“ za závěrečný výsledek. (I když = tu tíhu a odpovědnost je třeba nést).
Jdu si tedy do depa trochu poklidit nepořádek a jen po očku sleduji, zda v teamu vše vychází.
Najednou přiběhnou holky a hned – „děléééj, Michal už potvrzoval střídání!“
„Kočky klídek, poslední rundu jede místo mne Pierr a ten je připraven v depu“.
„To tedy není = zasekl se mu uzávěr nádrže, nemůže doplnit palivo = jedeš podle původního plánu Ty se „Šmoulou! TAK ŠVIHEM!“
Stojíme na boxovce, čekáme na Michala. Na Pierrovi je hodně vidět, že mu velmi záleží na výsledku. „Zkus to dát Marťas – visí to na Tobě a věříme Ti!“ Současně vidíme – jak ob několik boxů se chystají na vystřídání také soupeři GR. Michal už přijíždí a rozjíždí se rozhodující část na konci = tak to má být!
Od počátku jízdy se snažím tahat za plyn. Během prvního kola doklepnu dva jezdce na konci cílovky. A koukám, Richard od HB – a je na předjetí. Tak jdu před něho v technické za druhým horizontem. Na konci cílovky jsem dříve na brzdách, Richard později – ale z leva nás míjí nějaké BMW po obrubníku, kde začíná zatáčet. Jak to zlomí je snad i slyšet “barevná hudba“ elektronických systémů ve snaze udržet motorku na dráze. Hned mi napadne, že taková eliminace podílu pilota na řízení není nic pro mne. Raději vnímám odezvu motocyklu a pilotuji ho sám. BMW se vzdaluje a zůstává naše skupinka čtyřech strojů. Nakonec překonáme čtvrtého a pokračujeme ve třech Richard (HB), Ondra (team pořadatele) a já. Různě se střídáme a držíme docela vysoké tempo, kdy na třetím horizontu jezdíme také přes vapexem uklizený olej z explodovaného motoru nějakého stroje. Na cílovce vždy kontroluji jednak ceduli, ale také kočky, které mi slíbily ukazovat = palec nahoru/palec dolů.
Zatím vidím vždy palec nahoru a popohánění Pierra = takže „zatím je to dobré“.
Richard jede pěkně a čistě. Zdá se, že neriskuje. Nejvíce je to vidět na brzdách, kdy se držím i s obyčejnými deskami CRR a neradiálními brzdiči. Pak ale vidím, že mi leze teplota nahoru 91°C/ 99°C /101°C. Z expanzní nádoby pod palubní deskou se začíná uvolňovat mlha na plexi strojku a přílbu. Snažím se jet méně na motor (dříve řadit). Ondra s Richardem mi poodjíždějí. Já si jen říkám, aby „Šmoula“ vydržel a ten oplácí slušné chování klesající teplotou 89°C / 86°C…. Začínám opět tahat a docvaknu Richarda s Ondrou. Ondra SBK jede také pěkně. Na předjetí by to bylo zbytečné riziko. Obzvlášť, když z boxovky ukazuje už i Pierr palec nahoru, ale popohání stále. Proto, když Ondra trochu zaváhá – hup, jdu před něho. Tahám, že docvaknu ještě Richarda, že v rámci zápalu ani nezpozoruji šachovnici.
Je to za námi, „Šmoula“ vydržel a užívá si zaslouženě zdravící kolo.
V depu panuje nadšení! Ihned se také ptám na soupeře GR.
Nakonec se mi v mojí poslední jízdě podařilo náskok našeho teamu zdvojnásobit!
Supééér!
To znamená vítězství v šestkách SSP! (A celkově mezi všemi hektolitry 3. flek!).
Nadšení v teamu i mimo, je veliké. Člověk si tak nakonec uvědomí, jak moc lidí nám drželo palec a sdílí s námi radost z výsledku. Třeba i od konkurence.

!!! Díky lidi!!!

Na vyhlášení si na nás soupeři připraví rychlé špunty, což následně – i přes opětovanou palbu – znamená koupel „v šáňu“.
Přichází závěrečné balení a rozloučení s touto bezvadnou bandou lidí.
Moc se těšíme na další podnik WM!

autor: Marty

Silesia ring – „Bratrovražedný“ souboj

- No Comments -

Agentura Wildmotors pořádala jako první závod na novém Polském okruhu Silesia ring nedaleko Opole. Zázemí okruhu ještě chybělo, ale dráha už je nějaký pátek hotová a tak se akce těšila velké účasti jezdců, kteří se na okruh chtěli podívat.

V „šestkách“ jel Michal Parma, Lukáš „cage“ Václavovič a Tomáš Peterka. A s trochou nadsázky se dá říct, že tito tři jezdci ovládli i páteční závod SSP Elite.

Jezdci Coppa, Brandtner, Wiesenberg patřící mezi roadracingovou špičku se vyhlašovali zvlášť. Jejich souboje byli ozdobou závodu, stejně jako souboj Michala Parmy a Lukáše Václavoviče. Lukáš stál na roštu čtvrtý, Michal pátý.

Na startu zavřel Lukáše, Pierre Coppa a tak se o pozici propadl právě za Michala.

V prvních třech kolech  si pozice několikrát vyměnili. Poslední dvě kola pak jezdili nalepeni za sebou. Lukáš s útokem čekal do posledního úseku, kde ovšem potkali tři jezdce, kteří byli o kolo zpět a to rozhodlo. Michal už pozici udržel a projel cílem o 0,3 desetiny vteřiny dříve.

Michal Parma:

Celé dva dny jsem hledal ideální stopu a snažil se dostat do tempa, počasí (40stupňů ve stínu) nám dávalo hodně zabrat. V závodě se mi povedl start, několikrát jsem si s Lukášem vyměnil pozici, postupem času mi docházely síly, Lukáš už mi ale nedokázal předjet a tak jsem skončil před ním.

Lukáš „cage“ Václavovič:

První seznamovací kola se mi okruh moc nelíbil, ale postupně jsem začal zrychlovat a přicházel okruhu na chuť. Dráha je velice technická, ve výsledku mi určitě pomohla k celkovému zlepšení jízdy.

V závodě jsem se cítil dobře, několikrát jsme se s Michalem předjeli, věděl jsem, že mám lepší poslední úsek dráhy, útok jsem si tak připravoval do poslední šikany na závěr závodu. Bohužel v posledním úseku jsme potkali jezdce o kolo zpět, kde mi jeden jezdec zavřel, Michal mi tak poodjel a předjetí už nebylo možné. Závod jsem nezvládl takticky, mohl jsem přejíždět dříve, prostor jsem, na to měl. I tak jsem vzhledem k dosaženým časům spokojený a odjíždím s dobrým pocitem.

Tomáš “ Petis“ Peterka

V závodě jsem si vypracoval více než 50m náskok na jezdce za mnou, bohužel jsem ztratil tempo a před koncem závodu mi jeden jezdec předjel.  Skončil jsem tak těsně za stupni vítězů. Okruh se mi líbil, je velice technický a náročný, určitě se na něj rád vrátím.

7h Le Slovakiaring 1.-2.7.2017

- No Comments -

Začalo to nervy už týden před závody, kdy jsem nevěděl jednak zda budu moct jet a za druhé s kým pojedu Endurance. Po dlouhém čekání kdo se jak rozmyslí, jsem nakonec vyrazil na blind bez týmu.

Po přijetí na okruh jsem hledal ty správný lidi, který by se mnou mohli jet. Bylo jedno, zda pojedu kategorii SSP nebo SBK hlavně když si to užijem. Kamarád a kolega z týmu Radovan Štěpánek měl podobný problém, kluci s kterými jezdí sklátil moribundus, takže slovo dalo slovo a už jsme byli dva (Radovan jezdí litr, takže bylo jasné, že jedeme v kategorii SBK). Jediné v čem jsme se zpočátku neshodovali byl počet jezdců v týmu. Já byl ochotný odjet závod ve dvou, ale Radovan trval na dalším jezdci. Řešili jsme to a když Radovan řekl: „A co když někdo spadne?“ Došlo mi, že to ve dvou opravdu nepůjde.

Ale koho přibrat? Většina jezdců už byla dávno domluvená, přesto jsme dostali tip na Ortela. Došli jsme za ním, ale řekl, že musíme počkat, že možná pojede s kluky co teprve dorazí, ať tedy přijdeme večer. Večer nám bohužel oznámil že nepojede, ale James povídá: „Mám pro vás jezdce, Vlado Kada přijede zítra a taky nemá s kým jet.“ OK, tak máme třetího.

A teď k sobotnímu dění a závodu. Ráno sprchlo, což mi tak trochu překazilo plány, ale tak co už… Někteří začali přezouvat, já se rozhodl vyrazit na suchých, abych věděl jak je na tom dráha. No nebylo to nic moc. V první a pár dalších zatáčkách jsem neměl vůbec jistotu, ne že by v ostatních ano, ale tyto mě znepokojovali. Nakonec, když dráha zhruba za hodinu oschla, jsem zjistil, že v první zatáčce se na jistotě nic moc nezměnilo, tak jsem to hodil za hlavu a začal sypat.

Kvalda jako vždy žádná sláva 19. místo. Potom přišlo na závod, který jsem si opravdu užil, ale bohužel jsem neměl kameru, takže vzpomínky zůstanou jen v hlavě, aspoň do té doby než si podám ruku s tím němcem 🙂

Start celkem vyšel a celý závod byl docela zajímavý, poněvadž jsme se honili se Simonem Nytrou s kterým jsme si nedarovali ani centimetr, v jednu chvíli to bylo opravdu těsné. Bohužel v posledním kole v poslední táhlé pravé jsme dojeli jezdce který mě zpomalil a Simon mě předjel. Patřilo mi tedy 11. místo.

V neděli byl na pořadu dlouho očekávaný závod Endurance na 7 hodin. Kvalifikační časy se brali z předchozího dne, takže byl jen warm-up a pak už start.

Ten se mi vůbec nepovedl, ale u těchto závodů to až tak nevadí. Vystartoval jsem a začal dohánět pomalejší. Jak jsem tak tahal dohnal jsem i Simona, pár koleček jel za ním, ale často mě brzdil a tak jsem se rozhodl, že ho předjedu v první zatáčce okruhu, kde byl pomalejší, no nebyl to dobrý nápad. Letěli jsme k první zatáčce a pak přišlo na brzdy, byl jsem stále za ním, moje rychlost však byla vyšší, zvolil jsem vnitřní stopu a dostával se pod něho když to v tu chvíli zavřel a narazil do mě. Bohužel pro něj já to ustál, ale jeho motorka ztratila grip a Simon byl rázem v kotrmelcích. Sakra! Snad bude v pořádku.

Mě zbývala ještě polovina stintu, po jeho zbytek už se mi nejelo vůbec dobře, moje mysl zůstala v osudné první zatáčce. Nevím kolik času uběhlo, ale traťáci zase začali mávat žlutými vlajkami, a zase před první zatáčkou, koukám a vidím týmového kolegu Simona v kačeru. Ou, sakra, to snad ne.

Po dojetí stintu hledám Simona, abych se mu omluvil jak jsem to tam poslal. Od jeho doprovodu se dovídám, že je v Medical centru. Jdu tedy za ním. Bohužel se dovídám, že má zlomenou klíční kost a později mi řekli, že mu zjistili pneumotorax a odvezli ho do Brna 🙁 To je vlastně důvod proč jsem dlouho nic nepsal… Nemám na něj žádný kontakt, takže jsem s ním od té doby nemluvil. Doufám, že je už v pořádku a že se naše cesty zase v dobrém střetnou a zajdeme třeba na pivo, i když já pivu moc nedám 🙂

Závod jsme nakonec dokončili na 4. místě, jen pro mě měl trochu hořkou pachuť.

Stránky:«1234567»