Blíží se čtvrtý, předposlední, podnik seriálu vytrvalostních závodů Wildmotors Endurance 2017, který proběhne již příští 34. týden 2017 (23,- 24. srpna 2017) na okruhu v Mostě. V této chvíli se náš team ujal vedení v kategorii SSP – díky vítězství v letos nejnáročnějším podniku WD na 7 hodin. !
Je nám ctí, že se náš team současně prezentuje jako instruktorský a pro letošek jsme s pořadatelem Wildmotors „Jamesem Dexterem“ tak říkajíc jedna rodina.
Během podniků je naší prací věnovat se v případě zájmu všem účastníkům – ať již radou, pomocí (s nastavením, jízdní polohou, výbavou …ad.), instruktáží za sucha (také po večerech), instruktáží a voděním přímo v akci na trati (v jakékoli skupině) — prostě JSME TU PRO VÁS!
Váš instruktorský team VW (FR MV 69):
Michal „Pamič“ / Pierre „Copa“(copa deláte?) / autor Martin „Franky“
a dále je povinností alespoň zmínit také ostatní z teamu (Stáni „Malina“- zveitakt, Kačka „Pilsner“, Ruda „Noare“, Leni „HafHaf“, Jirka „Vlasatej“…).
Ani zbylé dva podniky nebudou žádná selánka. Bude to ještě pekelná bitva jako břitva. Nakonec – několik slov bilancujících stávající stav sestavených níže – by moho být vypovídajících !
PRVNÍ VYTRVALOSTNÍ PODNIK WILDMOTORS ENDURANCE – 14. 5. 2017 SLOVAKIARING
KRÁTKÝ REPORT Z VÍKENDOVÉHO SLOVAKIARINGU, viděný šmoulíma očima .
Letošní rok jsem měl v plánu věnovat se více lidem okolo motorek. A nabídka pořadatele Jamese na možnost instruktoraření přišla ve správný čas – do černého. Jako tradičně jsem půlil motor strojku asi tak „hodinu-a-půl“ před odjezdem, ale stihl jsem to a ještě jsem se domluvil, že cestou nakoupím a naberu do dodávky další – delší dobu odstavený – postarší strojek. Jenže člověk míní……..nakonec dorazím do depa s Fabií manželky a ve vleku neznámý strojek s tááákovouhle odpudivou vrstvou čtyřletého prachu. Pavouky jak holubí vejce nejen ve výfuku, ale úplně všude. Takže prvně umýt – díky teamu FR + Evičce. Nu a ono ejhle = ze Spiderbike-u se vyklubal Šmoulabike. Pak nezbytný servis a kontrola všech úchytů a spojů = to je také základ, nebýt nebezpečný sobě, ani druhým! A koncem soboty konečně na trať. Motorka nedotahuje kvalty = sjíždím přednastavit dvoutáhlový mechanismus a znovu na trať. Jenže ve druhém kole postrádám na konci cílovky řadící páku. Po pádech předchozího majitele se po několika přeřazeních odporoučela. Je to ale nějaký archaický model / nakonec bylo potřeba sestavit celé přepákování znovu z půjčených dílů (JEŠTĚ JEDNOU DÍKY VŠEM!).
To už se dostáváme do neděle. Zkouška na trati. Radost z jízdy vydržela dokonce už i tři kola a opět se propadá řadička – tentokrát praskla spojovací tyčka/jedno táhlo. Moje náhradní je příliš krátké = to bych mohl řadit spíše rukou. Jenže tady u WM se schází výborná parta lidí a tyčka potřebné délky se na zapůjčení také najde. No sestava přepákování je to ohromná – také počtem výrobců jednotlivých komponentů, ale funguje perfektně. Těsně před startem závodu endurance poslední zkouška na trati. Řazení funguje a nevadí už tolik ani nefunkční otáčkoměr. Euforie trvá 4 kola a…motor kašle v točkách a posléze zhasne. Pak se podaří odskákat na obslužku. Odmítám svozovou službu s tím, že dojedu na nízké obrátky. Samozřejmě, že ve II. tunelu motor definitivně zdechne. Tlačím „Šmoulu“ asi 400metrů k další věži traťáka a poprosím o svezení. Došel mi totiž benzín a do depa je ještě kurňa daleko.
A už je tu start závodu endurance na 4 hodiny.
Za náš team FR Team MV 69 startuje Pier. Po startu ještě vidíme, jak Piera zavírá Richard HB. Během závodu se posupně dostáváme zásluhou Piera a Michala na čelo. My se „Šmoulou“ jim to tak trochu kazíme a úmysl jet pravidelně 2:19 neplníme (stále je na ceduli 2:22). Po poradě s kluky rozhodnuto, že záhadný „šmoulí“ převod s rozetou 47 zubů nahradím v další části „více-zběsilou“ jízdou. Tam – kde jsem řadil dolů 3x – budu nyní řadit jen 2x a kde 2x = jen 1x, a když nebude zbytí, pak pomůžu motoru spojkou (tím se stala absence otáčkoměru nepodstatnou ).
Blíží se čas poslední výměny za mě se „Šmoulou“. Když vidím Piera jak nervózně kontroluje náskok na časomíře v kontextu okolnosti, že my se „Šmoulou“ budeme nasazeni proti konkurentovi z „Velkého-Světa“ (kterému jistě i otáčkoměr funguje ), s těžkým, ALE KURŇA TĚŽKÝM srdcem Pierovi navrhuji, ať tedy naposledy jede on. Ten to ovšem rezolutně zamítl. Teď už přeci vím, jak mám jet a časy 2:19 dám. Jedem přeci v teamu tři, proto pojede každý svůj díl. Také podpora a důvěra ostatních okolo teamu (zvláště pak koček) doplnila pozitivní energii = jooo, jasanka – žádnej strach! Když 2:19 / tak 2:19 = i kdybych měl Šmoulu tlačit!
A tlačil!
Tlačil jsem Šmoulu i stupačkami po zemi, samozřejmě s plným využíváním obrubníků /někdy i za = pocitově se dostavila lepší odezva z jízdy, už jsem si více věřil a také podle uchem odečítaného řevu motoru jsem kvalty nahoru řadil dříve / tzn. otáčky=rychlost z výjezdů byla vyšší.
JENŽE …v předposledním kole dojedu několik kolařů před vracákem, kteří jedou každý jinou stopu . Čekám s předjetím za zatáčkou. Ze zadu přijíždí a natlačí na vnitřek sponzory výrazně počmáraná kombinéza …JE TO V RITI !
Na 90% je mi jasné, že jsme se „Šmoulou“ vedení našeho teamu neudrželi. Aááále co = ještě nejsme v cíli = ťaháááj! A tak tahám za ten dlouhý sériový „přehmatávací“ Šmoulův plyn a jako kompenzaci udolám několik soupeřů. Jezdec HB je na delších úsecích stále vidět, což je nám už platné jako mrtvému hubertus. A máme tu šachovnici – jsme v cíli závodu!
Skoro se mi ani nechce na pit line boxu (malá dušička) a nejraději bych zatočil rovnou do depa – se ztratit/zakopat. Jsme ale se Šmoulou přivítáni úplně parádně! DÍKY LIDI, TEAME!!!
Prý jsme nakonec i se Šmoulou vyrobili strhující, až infarktový závěr závodu.
A TO BYL LETOS TEPRVE ZAČÁTEK – VIĎ ŠMOULO!
MOST 8. 6. 2017
Docela zajímavě proběhl druhý podnik seriálu Wildmotors Endurance na 4 hodiny 2017 ve čtvrtek 8. 6. 2017 v Mostě.
Nejprve jsem v předvečer rozebral strojek pro vypadávání elektické instalace. Nalezen překlesaný drát čtečky imobilizeru. Opraveno. A dále z důvodu vynechávání motoru ve 13-14 t. ot/min jsem za pomoci kamarádů pokračoval ráno výměnou také nádrže s čerpadlem, později jen čerpadlem, snímače polohy vačkového hřídele….ad. A po všech peripetiích se stav zhoršil a vynechávání se objevilo již v 10 t. ot/1min. . Přiblížil se čas závodu, ale i tak jsme ještě rozebrali cestovní CBR Tomáše, vydolovali jeho čtečku HISS, ale ani to nepomohlo.
Musel jsem klukům z teamu Pierrovi a Michalovi oznámit, že je to již jen na nich. To jsem ještě netušil, že také Pierr má nějaký problém se strojkem. Michal je vždy se vším hned hotový a ani tady nezklamal = „Tak se vystřídáme na mojí“.
„To jako, že mám jet na Tvojí čertvě vymazlené načančasné kolobrňdě…?! Ty, Michale, to nejde. To není žádá „pelešina“ a nerad bych jí ublížil. Vy to s Pierrem dáte sami = nejste žádná ořezávátka. To by bylo i hloupé jet zase na cizím strojku. Prostě můj nejede a tak nepojedu!“ Michal se ale nedal: „To tedy pojedeš a budeš startovat = už jsi oblečený, jedou se zahřívací kola, ať si to před startem alespoň trochu osaháš!“
Ten kluk je prostě Démon! A to jsem si myslel, že v našem teamu jsem největší poděs já . Ono je u našeho pidi-teamu hodně pěkné, jak všichni členové přistupují ke všemu hrozně zodpovědně (hlavně kočky a nejvíce blondýny na dvoutaktech /od Pierra!). Ta by mi snad i nabančila, když neposlechnu teamovou režii….
Vyzkouším stroječek ve warmap-u. Funguje moc pěkně, ale na řadu věcí nejsem zvyklý, třeba absenci zadní brzdy, skvělou přední brzdu, vyšší vůli na plynu, malou vzdálenost levé stupačky a délka kliky řadící páky (na moje „kopyto“), nutnost za všech okolností hlídat otáčkoměr, vysoká sériová řidítka….atd..
Máme tu čas startu – a já mám fakt startovat na Michalově krásce…?!!
Nádech, výdech…. Jsem dost nervózní – první start po letech se zařazeným rychlostním stupněm / startérem a spojkou.
Národní vlajka letí vzhůru – odstartováno – běžíme! Naskakuji a točím startér / až když vidím, že motor běží = vyrážím z 10. kvalifikační pozice a tahám za plyn. Start se mi celkem povedl. Dostávám se vpřed někam okolo 5 fleku / pak ještě prorazit skrumáží asi tak 4 000 ocelových motocyklových koní v retardéru, a začínáme jet. Během prvního kola dostávám od několika dalších strojků náklep, a hlava mi přepíná do modu JEĎ voe! Strojek peláší parádně a dostáváme se do tempa. Jedeme společně s Karlem „ChChups“, rozjíždíme se a dotahujeme ztracené pozice zpět. Už také hledám místo, kde zkusit zaútočit…ale Karel ukazuje nohou a posléze sjíždí.
Po cca 45 minutách se potkáváme s Kájou Pešků, několik kol pozávodíme. A už jsem s palivem také na huntě. Je čas střídat. Hurá – motorka je celá!
Přijedu do depa = a jsem znovu překvapen!
To byl pohled = 4 kočičandy seřazené za sebou s 5 litrovými konvemi paliva a Pierre řídící kadenci tankování ve stylu Formule 1 ! Na rozehřátém strojku mě tak ve stylu RYZÍ PLNOHODNOTNÉ ENDURANCE střídá Michal a po dotankování se s rozehřátým strojkem vrhá zpět do víru rozjetého závodu. Michal a následně Pierr odvádějí výbornou práci. Pierr se ve svojí rozjížďce „našel“ a stále zrychluje někam k 1:45 (my s Michalem 1:46). Čeho se ale nikdo z nás nevšiml bylo, že pořadím zamíchal Safety Car v rozjížďce Michala.
Před mojí rozjížďkou proběhne zrychlená příprava Michalova strojku. Také přezutí a celková kontrola. A už Pierr ukazuje na střídání. Do konce zbývá cca 70 minut. Michal se už cítí trochu unaven a tak volíme strategii – já vydržím co nejdéle (dokonce paliva = cca 48 minut) a Michal doklepne ten zbytek. Hurá na trať = a už to zase frčí! Zatímco já makám na trati – team horečnatě sleduje tabuli. Celý závod v podstatě válčíme s letos asi nejtvrdší konkurencí výborně připravenými Höegner Boys.
Celý náš team přímo bublá při vaření strategie konce závodu. Tím já ale nezatížen létám po trati – výprask mi nadělí Dominik Juda – nějakou dobu se ho držím jako klíště. Zjišťuji rozdíl v náletech do zatáček. Ke konci paliva se objeví také Honza Halbich. Je to paráda sledoval, jak se vyklání, jak do toho tlačí a jak rychle mi mizí v dáli (ten hošík, který si ještě v roce 2009 čerpal moudra on nás ). V době setkání na trati s Honzou H. jsem přehlédl patrně asi tak po sedmé teamovou tabuli BOX, kterou mávala blondýnečka Stáni „Malina“ tak vehementně, že tlaková vlna pravidelně porazila oba traťáky na boxovce. V té holce je šťáva ! Team totiž mezitím uvařil strategii ponechat posledních 45 minut Pierrovi – aby se pokusil udržet náš team před Höegner Boys. Já ale standardně dojedu palivo, potvrdím střídání a sjíždím. Střídáme se s Pierrem a následně dostávám svůj díl od křehké, oduševnělé, stydlivé Maliny – toho času ale rozjeté jako transkontinentální expres! Ještě, že jsem zvyklý z domova ženám neodmlouvat – jinak by mně jistě nabančila . Pierr jede pěkně a rychle – my sledujeme pořadí na obrazovce. Pierr se nakonec dostává opět před HG (menší propad vznikl při střídání / HB měli již vystřídáno). Náš team se raduje, ale já koukám na obrazovku = „Moc se neradujte – vždyť pole tohoto máme na HB ztrátu 1 kola..?!“ Jak je to možné, když se celý závod mydlíme okolo sebe (jednou oni, jednou my). Teprve nyní zjišťujeme, že k zamíchání pořadí přispěl Safety Car.
Nenaděláme nic – makej Pierre, závod končí až v cíli! Pierr se snažil všechna čest – dokonce v náklonu utrhl adhezi obou kol, ale podařilo se mu situaci zvládnout a při smýkání dostat motorku opět „na pneumatiky“ – uff, o fous vedle a nebyl výsledek žádný. Ve výsledku jsme si mohli svět prohlédnout z výšky třetího stupínku piedestálu vítězů, team HB byli druzí. NO – BUDE TO JEŠTĚ LETOS ZAJÍMAVÉ!
ZLATÝ HŘEB LETOŠNÍ SEZÓNY- Wildmotors Endurance na 7 hodin – z 2. 7. 2017
Patrně letos nejdelší vytrvalostní podnik 7 hodin WM Slovakiaring je za námi.
Našemu teamu s parťáky Michalem Parmou a Pierrem Coppa se podařilo v katergorii SSP – jak se u nás v Čechách říká, „vypálit všem rybník“ – urvat první místo!
Je také třeba ocenit řadou pomocníků a poděkovat všem fandů a fanynkám = byli jste skutečně skvělí a s takovou morální podporou se jede výborně.
Děkujeme! Cesta k výsledku nebyla zrovínka jednoduchá.
Mě se ani po výměně obou vstřikovacích lišt nepodařilo v týdnu před podnikem rozběhnout osvědčeného „Žluťáka 05“. Samozřejmě jsem průběžně sestavoval také „Šmoulu 04“.
Původní myšlenka byla připravit oba strojky do plnohodnotného stavu.
Přestože jsem u tohoto podniku vyjímečně nezačal s přípravou na poslední chvíli, skončil jsem s přípravou až za poslední chvílí = nééé za pět dvanáct, ale asi tak 24 hodin po „dvanácté“.
Úmysl dorazit na Slovač v pátek vzal za své již okolo poledního. Stále se něco nedařilo, pak se u lakýrníka nanašel/ztratil plast… přes snahu se mi nepovedlo u „Šmouly“ rozběhnout otáčkoměr ad.
Nic se nedařilo a nedařilo (přívěs s propadlou STK, teamové stany rozpůjčované…).
Nakládám a ve 23:00h. jsem připraven odejet. Po zralé úvaze a dopravním zpravodajství k D1 se rozhoduji vyrazit raději odpočatý v sobotu brzy ráno. Čas startu jsem nakonec ve 04:00h. nedal, a vyrazil jako „člověk“ v 08:00 …
To jsem ovšem netušil, že mezitím D1 zcela nepochopitelně, ignorantsky, zablokovala vojenská US kolona a vytvořila z D1 150-ti kilometrové parkoviště. Provést tohle první prázdninový den mohl jen totálně nesoudný člověk/instituce, a měli by za tuto diletantovinu zaplatit.
Díky tomu jsem na Slovakiaring dorazil v 17:45 (po 9,5 hodinách cesty!). V teamu již panovala obava – zda vůbec dorazím?! Jen Michal byl klidný, „řekl, že dorazí, tak dorazí – žádný strach“.
Po všech peripetiích jsem se rád ocitl zase mezi svými = míněno všemi účastníky, včetně teamu pořadatele WM, ale také členů tvrdé konkurence, nebo také motorkářů pokračujících na okružku Slovenskem, či také rodičů Kačky.
S večerem se také postupně přivítáme s ostatními, zatleskáme při vyhlášení úspěšným jedinců v prvním dnu krátkých závodů a táák. Přátelská setkání a pokec do pozdních hodin je vždy bezva. Třeba teamem, který postupně následující den dosáhne na vysoké ocenění udělované pouze mechanikům STS (strojní a traktorová stanice = to pro ty mladší kousky) – Kombajnéři!
K tomu názvu se ještě vrátím (Pandu a Lukýna jsem neviděl od loňska a Zuzku, tu snad celou věčnost).
Tradičně pokecáme s konkurenčními kluky z HB, Kopytovci a tak vůbec s každým, kdo si pokecat chce. Mimo to Dlouhý Johnny pošramotil strojek – vyšívá se na něm, což mi připomene úmysl osadit „Šmoulu“ hogo-fogo destičkami TTR.
Nyní ke změně názvu konkurenčního teamu na Kombajnéři. Panda Zimin utrpěl prasklinu výměníku chladiče oleje (řídkou to závadu). Nu a jiný výměník cestou nejmenšího odporu se svezl z domova na Slovensko současně, se součástkami na porouchaný kombajn – a to dokonce jen asi 50km od Slovakiaringu. Při vší smůle alespoň taková klika.
Nu, a narodil se tak team Kombajnéři!
Richard B. od konkurence HB mi ještě večer omylem nadělí desky na jiný model stroje, což zjistím až ráno po namontování. Ale prý to fakt nebylo schválně…jo, jo, jo…?! A tak si ráno dávám dvojí výměnu brzdových destiček. Na model „Šmoula“(s obyčejnou vidlicí a brzdiči) se tyto ultra desky vůbec nevyrábí. Proto beru obyčejné/ekonomické CRR – když už mám brzdy znovu rozebrané.
Prvně si tak „Šmoulu“ – po domácím znovu složení a vylepšení – vyzkouším, až ve warm-up-u.
A už tu máme čas startu. Na rošt se za náš team staví na start Pierre – 5. místo na roštu byla nakonec také jeho práce.
Prapor letí nahoru – START!
Pierre vyrazí jako „děs-běs“ rovnou na 1. místo! Závod se rozbíhá. Na nás se „Šmoulou“ přijde řada po Michalovi. Máme tak čas v poklidu odvzdušnit přední brzdu, přezout zadní pneu – po zahřívajících kolech trochu se trhající.
Počasí je takové neurčité, radar hlásí, že během dne sprchne. A tak připravuji také mokré obutí. Od počátku se držíme v čelní skupině (v SSP svádíme předpokládaný souboj s domácími GARO Racing a našimi Höegner Boys (dále jen GR a HB). Posléze se HB vyřazují z přímého souboje pádem jezdce Martina D.
Konečně přichází čas také na nás. Jízda probíhá – jak to říci – divně. V podstatě jedu většinu jízdy, jako bych byl na trati sám. Od poloviny jízdy mi kloužou po obou plexi kapky. Z počátku je vyvěšeno pyžamo jen na části tratí, ale postupně na celé. Snažím se i tak udržet tempo, i když ve vzduchu je cítit voda a v severovýchodní části trati již asfalt zčernal. Ubírám pokud možno méně, nežli ostatní a spoléhám na zadní vzorkovou D212. Ta mi to ke konci jízdy takovou nerozvážnost už trochu rozmlouvá kymácením ve výjezdech z pravých zatáček. Také smyk ihned na nájezdu a zatáčení do táhlé za prvním horizontem – mi na jistotě nepřidává. Naštěstí tu již je dvojí smluvený signál Box – sjíždím střídat. Pokračuje opět Pierre.
Po jízdě se do nádrže vejde překvapivě hodně paliva – plný sud (většinou obsahuje 15-16 litrů) a ještě hodně z další desítky…?!
Zatím držíme 2. místo SSP s nevelkým odstupem za GR. Obloha je stále taková nemastná/neslaná – zato vítr řádí. Posléze začíná výrazně kapat a jezdci zpomalují o více jak 10 vteřin na kolo. Okamžitě letím přezouvat za mokré. Pierre jezdí a nic negestikuluje. I tak jsme s Michalem na boxovce připraveni střídat oba – já se „Šmoulou“ na mokrých a Michal na suchých. Při čekání přijíždí střídat také Míra Polach (team pořadatele) na mokrých, které jsou na hadry. Současně sjíždí také Karel Pešků a mění motorku mokrou za suchou. Pak přijíždí Pierre a potvrzuje, že to není na mokré. Michal vyráží.
Někdy po odjetých 4,5 hodiny závodu přichází opět řada na nás se „Šmoulou“.
Jízda zpočátku probíhá opět nezáživně – ale pouze do doby, nežli mne na konci cílovky předjedou dvě motorky – hurááá! Už se s kým se rvát. BMW, které letělo nájezd do zatáčky po obrubníku, na přímý souboj nebude, ne néé = nějak více závodnější závodník, ale Panigale vypadá „dobře“. Topím pod kotlem, jdu do háku a čtu si jízdu kluka na Ducati.
Několik kol jedeme v závěsu. Kluk letí pěkně, vyklání a lehá si dost, včas topí pod kotlem – bezva.
Po první „robinsonovské“ jízdě začínám být spokojen. Jízda dostala šťávu. Dočetl jsem si stopu Ducati. Musím před něho – v části technických partiích je pomalejší a někde slabší na brzdy – už jsem se trochu rozjel a Ducati mi zdržuje. Začíná souboj. Vrčím mu za uchem, v nájezdech strkám kolo vedle soupeře a čekám na jeho chybu. Za dvojkou horizontem zahajuji útok na brzdy, následuje tvrdý nálet. Dojíždíme dva soupeře. Prvního dáváme oba ještě před nájezdem do pravé ukrutně táhlé. První soupeř se leká, když se mu Ducati objeví na vnitřku vpravo a uhýbá vlevo – jenže tam jsem zase já. Uhýbám mu až na obrubník a modlím se, aby nebyl „dlouhej“- přes to nezvolním. Jdu snadno před něho a v táhlé pravé topím pod kotlem a zleva vnějším obloukem táhlé pravé předjíždím Ducati. V překlápěcí levé jsem už vpředu, za zády druhého dojetého soupeře (Honda myslím). Směruji motorku do vracečky vedle Hondy na vnějšek vpravo. Ještě před brzdným bodem vracečky najednou …..bum, dostávám herdu do zadního kola. V tu ránu toho mám plné ruce, abych se vůbec vešel do vracáku. Ve výjezdu koukám nazpět – vypadá to, že jsou tam všichni tři – uff!
Držím pěkně vyšroubované tempo. A už je tu první signalizace Box, potvrzuji (v dalším kole sjíždět střídat). Najíždím do střídacího kola, podruhé potvrzuji střídání a…..motor kucká, dochází palivo!
Levou ruku – potvrzující střídání – okamžitě zvedám po polohy „problém“. Na konci cílovky hledám výjezd za svodidla, když ho najdu – motorka vrčí a tak znovu topím 3, 4, 5 najíždím za prvním horizontem do táhlé pravé a opět motor kucká a zhasíná. Signalizuji problém a setrvačností vyjíždím za druhým horizontem mimo trať přímo k svážejícímu vozíku. Jenže je již obsazen. Zakymácím s motorkou a motor opět naskočí. Veverčák na vozíku mi gesty prosí vzít transpondér. Beru a zkouším jet. Popojedu 50 metrů a motorka opět zhasne. Do depa zbývá cca 500-600 metrů. Ještě jednou ozkusím, ale již jen slíbuje a dost. Opřu vydechlý strojek o svodidlo a běžím do depa. O chvilku později mi jede naproti Michal na skútru. Jenže kouká tak intenzívně na trať, místo na cestu, že se málem vyválí, Doběhnu k němu, vrazím mu transpondéry a vracím se. Pak vidím, že se Michalovi skútr nechce rozjet, čoudí a zřejmě je uchlastaný. Prvně mi napadá, že takhle to do depa doběhnu rychleji, ale skútr se nakonec rozjede a já se vracím pro vydechnutého „Šmoulu“.
Nu a pěkně stylem „ANI PĚŠKY, ANI JÍZDOU“ se docrcáme do depa.
Věděli jsme, že jedeme s palivem hranu, ale až takovou hranu jsme nečekali. V depu se dozvídám, že od HB havaroval jejich pilíř Karel Pešků. V naší kategorii SSP pokračuje souboj o prvenství s favorizovaným domácími GR.
Po střídání Pierra za Michala jsme vedení o cca 40 vteřin. Jenže….na trať najíždí Safety Car a Michal se objevuje přímo za ním. Máme po náskoku. V této jízdě naše smůla vrcholí, protože při druhém Safety Car je Michal opět první za ním. To je pech.
Až po závodě se dozvídáme pointu druhého SC – byla vyvěšena žlutá vlajka. Michal na cílovce dojel pomalého jezdce, který na žlutou ještě zpomalil (jinak by stihli zařadit se před SC toho času teprve na výjezdu z boxu).
To, že se Michal následně objevil za SC jako první – vznikla tragikomickým chováním toho pomalejšího jezdce, kterého pomalá jízda za SC zřejmě nebavila a tak po chvíli PŘEDJÍŽDÍ SC!!! a jede si po svém – to se opravdu nevidí každý den.
Především jsme tímto postavením za SC podruhé ztratili potřebný čas. Blíží se poslední vrcholící část závodu pro team a nás se „Šmoulou“.
Pierr nervózně sleduje obrazovku, přešlapuje a pak se rozhoupe – obrací se na mne s tím, že náskok na GR máme velmi malý (cca 20 vteřin) a oni určitě nasadí na závěr toho nejrychlejšího. Je vidět, že Pierrovi hodně záleží na výsledku – když se rozhoupal přijít a požádat mne, zda bych mu tento svůj poslední díl závodu nepřenechal.
Že už „se našel“, rozjel se a jde mu to. „Nevadilo by Ti, kdybych….??!“ „Co Ti mám říci Pierre? Samozřejmě jet chci – nejsem tady na výletě – ale je zase fakt, že má-li team šanci zvítězit, pak musí být využity možnosti = jeď tedy Ty a snaž se!“
Z jedné stránky se člověku uleví – po sejmutí tíhy odpovědnosti „z hrbu“ za závěrečný výsledek. (I když = tu tíhu a odpovědnost je třeba nést).
Jdu si tedy do depa trochu poklidit nepořádek a jen po očku sleduji, zda v teamu vše vychází.
Najednou přiběhnou holky a hned – „děléééj, Michal už potvrzoval střídání!“
„Kočky klídek, poslední rundu jede místo mne Pierr a ten je připraven v depu“.
„To tedy není = zasekl se mu uzávěr nádrže, nemůže doplnit palivo = jedeš podle původního plánu Ty se „Šmoulou! TAK ŠVIHEM!“
Stojíme na boxovce, čekáme na Michala. Na Pierrovi je hodně vidět, že mu velmi záleží na výsledku. „Zkus to dát Marťas – visí to na Tobě a věříme Ti!“ Současně vidíme – jak ob několik boxů se chystají na vystřídání také soupeři GR. Michal už přijíždí a rozjíždí se rozhodující část na konci = tak to má být!
Od počátku jízdy se snažím tahat za plyn. Během prvního kola doklepnu dva jezdce na konci cílovky. A koukám, Richard od HB – a je na předjetí. Tak jdu před něho v technické za druhým horizontem. Na konci cílovky jsem dříve na brzdách, Richard později – ale z leva nás míjí nějaké BMW po obrubníku, kde začíná zatáčet. Jak to zlomí je snad i slyšet “barevná hudba“ elektronických systémů ve snaze udržet motorku na dráze. Hned mi napadne, že taková eliminace podílu pilota na řízení není nic pro mne. Raději vnímám odezvu motocyklu a pilotuji ho sám. BMW se vzdaluje a zůstává naše skupinka čtyřech strojů. Nakonec překonáme čtvrtého a pokračujeme ve třech Richard (HB), Ondra (team pořadatele) a já. Různě se střídáme a držíme docela vysoké tempo, kdy na třetím horizontu jezdíme také přes vapexem uklizený olej z explodovaného motoru nějakého stroje. Na cílovce vždy kontroluji jednak ceduli, ale také kočky, které mi slíbily ukazovat = palec nahoru/palec dolů.
Zatím vidím vždy palec nahoru a popohánění Pierra = takže „zatím je to dobré“.
Richard jede pěkně a čistě. Zdá se, že neriskuje. Nejvíce je to vidět na brzdách, kdy se držím i s obyčejnými deskami CRR a neradiálními brzdiči. Pak ale vidím, že mi leze teplota nahoru 91°C/ 99°C /101°C. Z expanzní nádoby pod palubní deskou se začíná uvolňovat mlha na plexi strojku a přílbu. Snažím se jet méně na motor (dříve řadit). Ondra s Richardem mi poodjíždějí. Já si jen říkám, aby „Šmoula“ vydržel a ten oplácí slušné chování klesající teplotou 89°C / 86°C…. Začínám opět tahat a docvaknu Richarda s Ondrou. Ondra SBK jede také pěkně. Na předjetí by to bylo zbytečné riziko. Obzvlášť, když z boxovky ukazuje už i Pierr palec nahoru, ale popohání stále. Proto, když Ondra trochu zaváhá – hup, jdu před něho. Tahám, že docvaknu ještě Richarda, že v rámci zápalu ani nezpozoruji šachovnici.
Je to za námi, „Šmoula“ vydržel a užívá si zaslouženě zdravící kolo.
V depu panuje nadšení! Ihned se také ptám na soupeře GR.
Nakonec se mi v mojí poslední jízdě podařilo náskok našeho teamu zdvojnásobit!
Supééér!
To znamená vítězství v šestkách SSP! (A celkově mezi všemi hektolitry 3. flek!).
Nadšení v teamu i mimo, je veliké. Člověk si tak nakonec uvědomí, jak moc lidí nám drželo palec a sdílí s námi radost z výsledku. Třeba i od konkurence.
!!! Díky lidi!!!
Na vyhlášení si na nás soupeři připraví rychlé špunty, což následně – i přes opětovanou palbu – znamená koupel „v šáňu“.
Přichází závěrečné balení a rozloučení s touto bezvadnou bandou lidí.
Moc se těšíme na další podnik WM!
autor: Marty